Setkání
Po dnešní túře z Hraniček jsem se zastavil na místě u Pasieczna, je to kousek před Klínovým vrchem, abych si připravil něco k jídlu a vybral vhodné místo na spaní. Píše se rok 1977 a po polské hranici projde každou půlhodinu hraniční stráž, tak musím zajít asi 50 metrů na českou stranu. Je tu krásná paseka uprostřed lesa, celá ohraničená ze všech stran a je to i místo mimo cesty. Stromy tu jsou vysoké a tak ani nefouká jak na hřebenu, kde z návětrné strany Polska vane stálý severozápadní čerstvý větřík.
Oheň nerozdělávám, vytahuji chléb a vysočinu a krájí si vše kudlou. Je to pochoutka. Zapíjím vodou, kterou jsem nabral pod Špičákem. Stmívá se. Pomalu se ukládám a chvíli vrtím, protože mě něco tlačí, asi tvrdý drn, jinak místo jsem předem prohlédl dokonale a odstranil každý kamínek i větvičku. Pak nalézám vhodný důlek a usínám.
Probouzí mě nějaký svit a zvuky. Mžourám na hodinky, je právě něco po půlnoci. Začíná se snášet rosa, která se v měsíčním svitu třpytí na okolní trávě. Mou pozornost upoutává zajímavé světlo na opačném konci paseky. Slabé světlo chvíli pohasne a pak zase pomalu zesiluje a tak se to postupně opakuje na různých místech paseky. Srdce tluče rychleji a rychleji, dech zesiluje, začínám se bát. Bojím se i pohnout, ale musím, protože jsem celý dřevěný, jak tak na polo ležím a na polo sedím. A světlo stále poutá mé oči a slabé zvuku mé uši. Zdá se mi, že vidím různé postavy. Snad jsou to víly. Víly, jako z pohádek. Světlo se po chvíli objevuje i nad pasekou, říkám si, že jsou to asi andělé, létající nad vílami. Však jen vánek pohoupal travinami a listím v měsíčním světle. Po chvíli vše pohasíná a utichá, a já znovu usínám.
Lámání klacků, dupání, hrubé vrčení, zvuky prolézání křovím mne znovu budí. Je asi půl čtvrté ráno. Zvuky se blíží, ale nic nevidím. A stále více, mám uši napnuté k prasknutí. Snažím se zadržovat dech, ale opět mne prozrazuje tlukot srdce. Blíží se ke mně velký kulovitý stín. Krve by se ve mně nedořezal a tak jen bez hnutí koukám a koukám. Asi na dvacet metrů se to zastavilo a zabrumlalo. Proboha, medvěd. Zkoprněl jsem hrůzou. Hlavou mi prolétly snad všechny myšlenky z cestovatelských knih, které jsem kdy přečetl. Mám to, český spisovatel a cestovatel Ladislav Mikeš Pařízek napsal v jedné své knize "Prales leopardů", jak v noci, zaplašil leoparda. Vzpomínal jsem, jak to bylo a v mysli jsem skládal jeho rady tak, abych nic nezanedbal. Po chvíli jsem se odhodlal.
Rychle jsem vstal, zvedl batoh nad hlavu a s pološíleným křikem a dupavými kroky jsem šel proti němu. K mému překvapení medvěd na nic nečekal a odběhl. Asi hodinu jsem se z toho nemohl vzpamatovat. Srdce a plíce pracovaly naplno.
Tady už spát nebudu, tak jsem rozhodl, vše sbalil a pokračoval v cestě. Spánek jsem pak dohnal na sluníčku na lavičce u Paprsku, tady jsou alespoň lidi. Původně jsem chtěl jít kolem Medvědí boudy, ale sám název mě odradil. Sešel jsem tedy přes Větrov do Starého města, kde jsem měl čekat na kamarády. A protože jsem si neplánovaně zkrátil cestu, zůstalo mi mnoho času. Zašel jsem do místní hospody na pozdní odpolední oběd a podělil jsem se se svým zážitkem s medvědem s panem vrchním.
"Á, to nic, to tu má jeden myslivec, asi dvouleté nalezené mládě. Bydlí na kopci, směrem na Novou Seninku, no a on mu předevčírem utekl", povídá smějící se vrchní. Zvědavost mi nedala a tak jsem za myslivcem zašel. V zahradě medvěd, asi 120 cm vysoký, na mě kouká, pak jde blíž. Z domečku vychází myslivec. "Nebojte, klidně si ho pohlaďte, to on rád". Neměl jsem odvahu, říkal jsem si, jestli si mne pamatuje, jak jsem na něj v noci řval, tak mi ukousne ruku. A pak jsem vše, smějícímu se myslivci, povyprávěl.