Povídka "Koně"

Koně

Rok 1991. Úplná náhoda. Šel jsem ve Starém Městě za již známým myslivcem, jen tak si popovídat o zvěři. Nakonec co, navštěvoval jsem ho každý rok. A tak jsme trávili pěkné odpoledne na zahradě. Medvídka už tam neměl, projevila o něj zájem nějaká zoologická zahrada, však krkavec tam byl furt. Ptal jsem se ho, kolik má let a on, že myslí tak dvacet.

Na pokec přišel i soused Indžo. Tedy, říkali mu Indžo, já jsem mu říkal Indžo, všichni ho znali pod jménem Indžo a nikdo nevěděl, jak se doopravdy jmenuje. Tak jsme seděli a povídali dál o přírodě.

Asi po hodině se Indžo zeptal, jestli by mu soused nepomohl s koňmi na Paprsek. Indžo tam měl o prázdninách tee-pee (týpí), ve kterém se spalo a kolem v malé ohradě čtyři koně. Turisté si pak mohli zaplatit projížďku. Během roku měl koně dole ve Starém Městě. Myslivec neměl druhý den čas a tak Indžo požádal mne s tím, že má ještě dvě brigádnice, tak ty čtyři koně můžeme odvést nahoru. Já jsem mu kývl, a on se mě ani nezeptal, jestli umím jezdit, asi ho ani nenapadlo, že jsem to nikdy nedělal a ani nedomyslel, že bych měl takovou drzost a odvahu to zkusit, když je to poprvé. Jen jsem se zmohl na to ho upozornit, že je to pěkný kopec a jestli by si ty koně neměli někde párkrát odpočinout. A on na to, že jsou zvyklí.

Ještě ten den nám nechal dopravit na Paprsek batohy a druhý den ráno jsme osedlali. Indžo povídal, že koně jsou slušné, chytré a šikovné, že se nemám čeho bát, že pojedou pěkně v řadě za sebou. První, že pojede on, potom ty dvě brigádnice a poslední, jako že já, abych vše uzavíral a kontroloval. Blázen, ještě nevěděl, co činí.

A tak jsme po krátkých instrukcích vyrazili. Nejprve jsme šli pomalu po silnici, já pěkně paty dolů, uzdu volnou, jednou rukou jsem se držel hrušky, druhou kolem svého opasku, přesně jako Old Shatterhand, na kterém vyrostlo celé mé dětské "Já". Za plicní léčebnou jsme odbočili vlevo, kolem Andělského potoka a pak nahoru po zelené. A už zrychlujeme po louce. Koně volným cvalem, já na konci, snažím se pérovat v nohou, abych si nerozdrtil pánev o tvrdé sedlo. Remízek, val a skok, druhá louka, kopec jako hrom, Indžo přidává. Koně letí tryskem jako o závod. Snažím se koně přitáhnout, ale neposlouchá. Přitahuji víc a víc, ale on jen stále u zadku toho před ním. Ve třmenech už skoro stojím jako Váňa. Naštěstí to Indžo bere přímo rovnou za nosem, takže bez zatáček. Třetí louka, už jsme na Starém kopci. Dnes tu stojí Dalimilova rozhledna. Kdybych se tu tenkrát zabil, mohla se jmenovat po mně.

Zrada. Louka pomalu končí a cesta se noří do lesa a to mírnou zatáčkou doleva. Přesně v té zatáčce začínají stromy. Můj kůň, vlastně jeho kůň to bere až příliš osobně a tak se doslova otírá o strom na levé straně cesty. Je to borovice. Má jednu nízkou větev, asi tak deset centimetrů v průměru. Kůň pošel bez újmy, větev vydržela, já nikoliv. Avšak, k mému údivu jsem stále na koni. Jedeme, cváláme. Z hlavy mi teče potok krve. A už zabočujeme na Paprsek, krev už větrem oschla. Sesedáme. "Co to máš na čele?" "Ále, byla tam borová větev". "To ses nemohl sehnout?" "Chtěl jsem, ale nestihl".

Naštěstí to nic nebylo a tak jsem usedl, jako zkušený kovboj na terasu Paprsku. Všichni kolem koukali a měli nás za hrdiny, nebo taky za blázny?

Přespali jsme v tee-pee a ráno jeli na projížďku, již pomalou, romantickou, nádhernou. Jeli jsme přes Bílé Kameny na Polskou horu a pak dále přes Kunčický hřbet k Medvědí boudě a zpátky na Paprsek. Neznám krásnější trasu, výhledy, pomyslel jsem si a pak, jak tak koukám, rys. Je fakt, že když jedete na koni, tak je cítit hlavně on. Vy naopak sedíte v sedle výš a váš pach se šíří výš, tudíž ho zvěř na zemi nezaznamená. A tak vím, kde ho dodnes mohu najít. Ještě několikrát jsem se tam vracel, ale už jsem ho neviděl, protože mi neřekl, že migruje.